Ty vole, já jedu v Rollsu! Když si to uvědomíte, tak vás to rozseká. Obzvlášť, když jste ještě pár hodin předtím plánovali nanejvejš stáhnout si přes torrenty novej díl Top Gearu. Jenže já jsem se tenhle víkend nečekaně stal tím nejdivnějším messengerem na českejch silnicích. Dostal jsem totiž naléhavej úkol – sednout v Praze do Rolls Royce Silver Shadow II, dojet pro šňůrky na krk pro účastníky prvního ročníku rallye veteránů Carlsbad Classic a urychleně je i s autem dovézt do Karlových Varů. A ani tím překvapení neskončila – o dva dny později už jsem za jeho volantem hrdinně projížděl cílem pod mávajícím šachovnicovým praporem. Bylo to absolutně epický.
Přiznávám, na začátku mi Rolls musel dát jasně najevo, že moje křupanský manýry potřebujou trochu narovnat. Krátce po výjezdu z Výletního kina Smíchov, který vybudoval právě majitel tohohle skvostu (fakt stojí za návštěvu!), jsem musel pro benzín. A tak nějak bez přemejšlení jsem nabral za tisícovku. Hladový voko se mi opovržlivě vysmálo hned v první zatáčce za benzínkou, když se ta trocha paliva ztracená v obří devadesátilitrový vaně přelila na opačnou stranu: „Kámo, jestli seš zvyklej tankovat za tisícovku, tak zjevně sedíš ve špatným autě.“
Motor má ostatně objem šest litrů, auto váží skoro tři tuny a je z roku 1974, takže si asi spočítáte, že se spotřebou to bude fakt špatný. Jak by řekli dnešní teenageři: to nechceš! Jenže spotřeba je tady úplně irelevantní. Mnohem zajímavější je, že když šlápnete na plyn, auto za důstojného temného bručení překvapivě dobře nabírá rychlost. To se nicméně dozvíte jenom díky pohledu na tachometr, protože uvnitř máte vždy pocit, že jedete čtyřicítkou. Ať už ve skutečnosti jedete 80 nebo 140 km/h. Skoro bych věřil, že kdyby člověk jezdil jenom tímhle autem, stárl by pomaleji než okolní svět. Jen budíky na palubní desce dovnitř přenášejí informace o realitě za okny.
To samozřejmě může být trochu nebezpečné. Předjíždění kamionů je snadné, ale jde spíš o to, co budete dělat potom. Abyste si při následném zpomalování nenadělali do gatí, potřebujete kus silnice dlouhý asi jako přistávací dráha pro Spitfire. Ne, že by Rolls slušně nebrzdil. Ale přenosy váhy na luxusním houpavém podvozku až nečekaně věrně připomínají pohyb plachetnice na vlnách. Všechno má svou setrvačnost a musíte se připravit na pořádné náklony i rozkyv. Takže se vám taky může stát, že nakonec v nouzi předjedete ještě jedno či dvě auta navíc oproti původnímu plánu, protože zkrátka nemáte odvahu zpomalovat rychleji (teda, ne že by se mi to stalo, samozřejmě je to myšleno čistě teoreticky… ehm).
Ale dost řečí o šlapání na plyn! To je vidět, jakej jsem plebejec. To nejdůležitější na tomhle autě je totiž pocit. Úplně jinej než z řízení čehokoliv, co se mi dosud dostalo do rukou. Není to jako běžná jízda, kdy vnímáte otáčení kol po asfaltu a styk se silnicí. Tohle je prostě pohyb prostorem směrem vpřed, dál a dál za tou krásnou soškou na kapotě, bez ohledu na svět okolo. Samozřejmě s patřičnou dávkou vznešenosti, pohodlí a důstojnosti, ale taky vážnosti a odpovědnosti. I když bylo venku 40 stupňů, vzal jsem si za volant dlouhý kalhoty, a když jsme jeli ve více lidech, otevírali jsme tomu vzadu dveře. Protože jsme zkrátka nemohli jinak, to by nám nejspíš prdla nějaká žíla v hlavě.
Jelikož tohle konkrétní auto není jediným kouskem ve sbírce stejného majitele, byla naše výprava opravdu zajímavá – tři Rollsy, z toho dvě limuzíny, Citroën DS a Mini Cooper. Kvůli poruše citróna a tak nějak pro srandu jsme nakonec první den rallye absolvovali společně v Mini, což byl u čtyř chlapů v miniaturním uřvaném autíčku fakt pohled k nezaplacení. Druhý den jsem pak miníkovi dělal safety car s Rollsem, a to byl pohled snad ještě lepší.
Takhle nějak to dřív musela mít britská zlatá mládež – řítit se zatáčkami v Mini Cooperu, zatímco za nimi plulo služebnictvo s občerstvením v Rolls Roycu. Ukázalo se, že i my jsme dobře udělali, protože po kolapsu našeho malého závodníka z horka musel soutěžní číslo 34 hrdě provézt cílem právě tenhle zlatý Rolls. Nejmenší a největší auto startovního pole to společně zmákly a naše posádka, neustále se pohybující na hraně pravidel i příčetnosti, se hrdě umístila kdesi uprostřed startovního pole. Nebo možná úplně na konci, kdo ví.
Jezdit takovýmhle autem je zážitek z mnoha důvodů, které vlastně ani nelze objektivně popsat. Jsou to desítky maličkostí, od chování jednotlivých tlačítek až po prvky vnějšího designu, které se v mozku spojí dohromady a dávají pocítit cosi velkolepého. Cítí to i lidé kolem, takže mávají, uznale pokyvují a podvědomě se kloní k zemi, jak se v nich při pohledu na vůz ozývají geny jejich porobených předků. A vy máte chuť zazpívat si o tom, jak snadné je žít, když míjíte chudinu ploužící se kolem bývalé Poldi Kladno, a jste připraveni bez váhání polknout piluli s kyanidem, kdyby vám tam snad auto chcíplo.
Skvělá ostatně byla i celá rallye, i když to už je trochu jiný příběh. Když kolem vás dva slunečné dny neustále jezdí desítky nádherných starých aut a bavíte se jen se stejně postiženými lidmi, nemůže to dopadnout špatně. Pořádnou fotogalerii z celé akce od lepšího fotografa než jsem já najdete hned zítra na autodlačím Facebooku. Ale pokud jde o mě, vítěz je jenom jeden.
