Když velká automobilová média testují auta jako je Aston Martin DBS, obvykle vyrazí do alpských průsmyků, povinně projedou Švýcarsko, protože to dobře zní, i když z hlediska řízení je to nejdebilnější země na světě, a nakonec s velkou slávou zaparkují před kasínem v Monte Carlu a kochají se výhledem z Cafe de Paris. Když dostane Aston Martin DBS do pracek Autodlak, vyrazí přes Mělník do severních Čech, auto zapíchne na prašným plácku před hospodou s názvem Fabrika, naleje do sebe dvanáctku a dá si utopence. Tento příběh se skutečně stal.
Měl jsem samozřejmě spoustu nápadů na to, co vznešenýho s DBS podniknout. Jenže pak jsem si vzpomněl na roadtrip se třema kabrioletama před dvěma lety, jeden z prvních zážitků Autodlaka. Přespávali jsme tehdy v Doubici, kosmopolitní vesnici, kam se stěhujou různí umělci i podnikatelé, a kde je vyhlášená hospoda a hudební klub s názvem Fabrika. Zapomněl jsem tam tehdy super klobouk a celý dva roky si říkám, že se pro něj jednou musím vrátit. A jaká je lepší záminka dojet si pro klobouk za 150 korun, než když máte na den šestilitrovej dvanáctiválec a víc než 500 koní? Navíc je Doubice ve Švýcarsku (Českém), takže nádech luxusu je zajištěn.
Už jsem tu psal hodněkrát, že pro britský auta mám fakt slabost. Jaguar nebo Aston Martin bych jednou vážně chtěl vlastnit. Jejich řevu se v mejch uších nic na světě nevyrovná, mají styl a charisma padoucha sympaťáka. Po loňský zkušenosti s prastarým dvanáctiválcem v XJ-S jsem si ale přesto radši snížil očekávání. Bál jsem se, že DBS bude ve srovnání s osmiválcem zvukově příliš kultivovaný. Není! Má říz, průraznost a naléhavost, která s každým tisícem otáček násobí pocit, že teď se musí něco stát. Strahovskej tunel jsem rozvibroval tam a zpátky nejmíň čtyřikrát. Promiň Honzo, asi ti přijdou ňáký složenky, ale dyk ty na to přece máš…
Bezprostřednost silnýho atmosférickýho motoru je úžasná. Každej milimetr pohybu plynu se počítá a znamená rozdíl. Člověk se učí dávkovat způsobem, jakej ve většině aut naprosto postrádá smysl, a všechno promyšleně graduje k velkýmu finále jako nějaká řecká tragédie. DBS se taky vážně skvěle ovládá, řízení je mnohem přesnější a rychlejší, než byste od vysportovanýho GT čekali. Přitom je to pořád dost komfortní auto. Jen na místa vzadu rovnou zapomeňte – i když je delší než Octavia v kombíku, dozadu se nacpe jen člověk, kterej nemá buď nohy, nebo důstojnost.
Kus za Prahou jsem si vzpomněl na svojí nedávnou cestu s třísetkoňovým Golfem R. Dojel jsem tehdy Ferrari 458 Italia a strašně jsem si vychutnával, jak jsem v běžným provozu rychlejší. Když jedete fakt rychlým, ale pořád normálním autem, je prasácký tempo mnohem snáz dosažitelný a udržitelný, než když máte supersport se zadním pohonem. Pokud se nejmenujete Pan Pilot, musíte si v něm pořád nechávat mnohem větší rezervy, samozřejmě se víc bojíte a taky jste víc na očích. No, karma je svině. V DBS jsem na úzký okresce dojel starýho Passata 1.8T, kterej zjevně znal každou zatáčku. A mistr tomu okamžitě naložil takovým způsobem, že mu motor málem prolít vejfukem.
Můžu se tady teď prsit, že jsem se za ním nevydal a nevyklep ho jenom proto, že to bylo pod mojí úroveň. Von i já ale dobře víme, že jsem byl prostě podělanej. Scénu, kde se ze zatáčky v oblaku modrýho kouře vyřítí načipovanej Volkswagen a za ním bokem napřed Aston Martin, kterej se epickým způsobem rozšvihá na mraky, bych si určitě užil v nějaký bondovce, ale v cizím autě to rozhodně zažít nechci. A vlastně to ani není potřeba. Rychlost je jenom jeden nástroj v orchestru a DBS je symfonie, kde je toho ke slyšení mnohem víc.
Pokud si teď říkáte, že jste se o autě vlastně zas tak moc nedozvěděli, asi jste na Autodlakovi poprvé a tak vám to promíjím. A vůbec, co vám mám říkat? Tyhle auta jsou tak mimo jakýkoliv obvyklý měřítka, že pokud je nechcete poměřovat někde na okruhu, stejně je mnohem důležitější, co s nimi zažijete a jak se u toho cítíte (fantasticky!), než jak se liší v nepodstatnejch výkonovejch parametrech. Mnohem důležitější otázka proto zní – jak to dopadlo s kloboukem?
Inu, cesta mě jenom v benzínu vyšla skoro na čtyřku, spotřebu se mi pod 25 litrů na sto dostat nepodařilo. Abych vám ušetřil počítání, je to skoro 27 takovejch klobouků. Jenže já prostě chtěl ten svůj a on tam vážně byl! Dokonce celou dobu poctivě slouží na výběr vstupnýho na koncerty, takže přes něj proteklo víc peněz, než by se mu na mý hlavě mohlo zdát. A víte co? Já jsem ho tam nakonec nechal. Alespoň budu zase jednou mít důvod se do Fabriky vrátit. Stavte se na něj někdy podívat, když budete mít cestu kolem.
Foto: Martin Sznapka
