Slza. Opravdová mokrá slza čiré radosti v koutku pravého oka. To se mi v autě stalo poprvý. Radši se kontroluju, ale je to dobrý, erekci nemám. Právě jsem Astonu poprvé pořádně šlápnul na plyn a ten úchvatnej zvuk mi projel páteří, žaludek implodoval a vytryskla slzička. Ještě nikdy jsem za volantem neslyšel něco tak krásnýho. Na tohle auto se podíváte a myslíte si, že ho máte přečtený. Nádherný, vznešený a elegantní, ale určitě taky aristokraticky odměřený a chladný. Jenže jak říká staré britské přísloví: ani hovno, sire! Pak ho totiž pustíte za čtyři tisíce otáček… Jak je možný, že jsem Aston Martin až doteď vůbec nechápal?
RRRRRRRRRRRRRRRRRRRRR!!! Jako byste při každý akceleraci vyplivli z vejfuků gang Pekelnejch andělů. Brutální, dokonale nakřáplej a syrovej řev. Vůbec nezní tou přidušenou mohutností mnohých osmiválců. Je k nevíře, že ten zvuk a vzhled patří k sobě. Člověk má zpočátku tendenci se otáčet, aby zjistil, co to za ním jede za monstrum. Než mu dojde, že v něm sedí. Jako kdyby britská královna vykopla dveře od hospody a vyzvala štamgasty k panákový bitvě.
Vlastně bych ale neměl bejt tak moc překvapenej, třeba rychlý Jaguary vždycky vyznávaly podobnej recept. Přesto jsem se po dlouhém obdivování překrásné karoserie a usednutí do elegantního interiéru se spoustou kůže a kovu radši připravoval na mírný zklamání, protože jsem nečekal, že to může ještě něco přebít. Jenže i sám majitel (zase jeden mladší než já, chjo…) říká, že pro něj 80 procent celýho zážitku z tohohle auta dělá zvuk.
A že to je draze zaplacenej zážitek. Britská auta rozhodně nejsou vyhlášená svojí spolehlivostí a Ford tomu logicky úplně nepomohl, takže nějaký ten stotisíc do servisu pravidelně dáte. Třeba převodovka se po městě občas zasekne mezi dvojkou a trojkou, takže je lepší nechat ji v plně automatickém režimu, dokud nevyrazíte na okresky. Oprava? Neexistuje, je to zkrátka raná série a takhle se prý chovat má. Součást charakteru, řekli by taliáni. Však se prý taky mezi astoňáky říká, že poslední z trojice slov Power, Beauty, Soul, která se mezi budíky efektně zhmotňují při startování, je synonymum pro poruchovost.
A to všechno člověk s úsměvem ignoruje jenom kvůli zvuku. Není to ujetý? Cédéčko za sedm stovek najednou vypadá jako dobrej kauf. Vlastně by to mohla bejt odpověď na všechny problémy hudebního průmyslu – vydávejte singly jako auta! Beze srandy ale přiznávám, že ze všech aut, kterýma jsem doteď jezdil, bych si k sobě do garáže, respektive teda k sobě na chodník, aktuálně vybral právě tohle. Přesto, že jsem dostal strašně na prdel od Ferrari 599 GTO, který jsem potkal cestou. A přesto, že neprošlo testem veřejného mínění v Libouchci u Děčína, kam si pravidelně jezdím pro reality check mezi místňáky. To Lambo prej bylo mnohem lepší.
Je pravda, že výrazně silnější Gallardo vám zážitek rychlosti podá nesrovnatelně dramatičtěji, od něj je to rána kladivem. Aston je se svýma čtyřma stovkama koní samozřejmě rychlý auto, ale takovým uhlazeným způsobem. A tím rozhodně nemyslím plynulost, protože při řazení kope jako kůň, což ještě podtrhuje hrubiánskej charakter motoru. Spíš jde o pocit, že se vlastně neděje nic zbytečně dramatického a přesně takhle rychle je to úplně v pořádku. Pravda, městská policie si myslela něco jiného, ale kde jinde si tak užijete ten zvuk, jako v některém z dlouhých pražských tunelů.
Především je to ale auto, ve kterém se v každé situaci cítíte hrozně dobře. Když jste v něm, je všechno jak má být, jste spokojení a smíření. To jak je pohodlné, neskutečně krásné, jaký má zvuk, jak je hbité, jak příjemně se řídí a přitom není zbytečně nápadné, to všechno vytváří zvláštní, uklidňující kombinaci. Je to podobně hřejivý pocit v žaludku, jako když víte, že jste nejlíp oblečeným člověkem na večírku (ne, že by se mi to stávalo, ale tak nějak si to představuju), a navíc máte pod skvělým oblekem vysportované tělo (stejnej případ).
I díky tomu je to skvělý každodenní auto, kterým jeho majitel taky skutečně jezdí do práce v létě i v zimě a neřeší drobné šrámy každodenního používání. Nad ty je Aston Martin povznesen a ani retardéry mu nevadí. Když zrovna funguje, nikdy nezklame – ať už máte chuť tvářit se jako rozvážný elegán, nebo bejt zlobivej na plynu i brzdách a zkoušet limity přilnavosti. S příjemně malým a tlustým volantem v rukou je to nádherný zážitek hlavně na okreskách a zrovna u tohohle auta bych hrozně rád vyzkoušel verzi se stahovací střechou, kde si podle mě člověk burácení výfuků při průletech zakroucenými silničkami užije ještě o kus víc.
Ach jo, už je mi zase do breku.
