Lilo jako z konve a já se konečně přihnal k okruhu v Sosnové, kde měl za dvě minuty začít kurz sportovní jízdy s Martinem Semerádem a dalšími zkušenými závodníky. Posledních pár set metrů jsem jel za obytňákem s modrou Imprezou STI na vlečňáku. Díra do vejfuku měla velikost dobře rostlé dětské hlavičky a já začal pochybovat, jestli jsem na správným místě. Jak se ukázalo, většina účastníků přijela nějakým Subaru nebo Mitsubishi a řada z nich s sebou přivezla taky hevery a sadu kol. Já měl dvoje kapesníčky a ledovej čaj.
Nakonec se ale objevilo i pár normálních aut včetně postaršího éčkovýho Mercedesu nebo minulé generace Outbacku v automatu. A bylo hrozně zajímavý sledovat, že i heveráři s bezmála čtyřsetkoňovýma bestiema řeší stejný problémy a mají stejnou motivaci na sobě pracovat, jako my čajíčkáři. Už teoretická část ostatně ukázala, že tohle není klasická škola smyku. Taky vám říkali, že přetáčivý smyk v předokolce máte řešit spojkou? „Tohle ale není škola bezpečné jízdy milý pane, takže my v tomhle případě prostě dupneme na plyn,“ zněla suchá odpověď.
Je fantastický, jaký možnosti se v poslední době nadšeným, ale ne zrovna zručným řidičům začátečníkům otevřely. Můžete se vrhnout do okruhového závodění s Radicalem, můžete se nechat školit profesionálními jezdci z Driving Academy, různé akce se pořádají na CzechRingu nebo v Motorlandu Bělá. Možností je spousta, svoje služby nabízí špičkoví lidé a ani finančně na tom člověk nijak zvlášť nevykrvácí. Když v životě dojdete do bodu, kdy vám dojde, že dojet z Budějic do Prahy za hodinu vážně není žádné velké umění, je dobré mít za kým jít, abyste se o řízení naučili i něco doopravdy.
Teorie je jedna věc, absolutní prozření ale přišlo až při mokrém svezení s Martinovou závodní Fiestou bez všeho, co člověku obvykle tolik ulehčuje práci. Těch několik kol za jejím volantem byla větší škola než celej den za volantem Mondea. Snažíte se už zatáčet, ale ještě se vám noha o vteřinku zpozdila na brzdě? Smůla, okamžitě jedete ven jako po saních a jen tak tak lovíte grip na konci zatáčky. Moc velká nájezdová rychlost? Sáně. Moc brzo na plyn? Sáně. Necitlivá práce s volantem a řadicí pákou? Hodně divoký sáně… Takhle bezprostřední a into-your-face-debile! odezvu na každej pokyn a hlavně každou chybu řidiče jsem nezažil ani na motokárách.
Už jsem říkal, jak strašně chcalo? Říkal, nevadí. Během jízd s vlastním autem už jsem popravdě trochu záviděl pánovi v Mercedesu, kterej si co chvíli užíval krocení rozdováděné zádě, zatímco já sváděl nekonečnej oťukávací boj s přilnavostí přední nápravy. Jenže sportovní jízda má být efektivní, a i když je zvládání smyku důležitá součást, nejdůležitější ze všeho je neomylně najít správnou stopu a limit pneumatik. Když celej život autům jenom pasivně fandíte a až pak se do toho opřete, rychle zjistíte, že právě odhad a trefení ideální stopy nad rámec jedný zatáčky není žádná prdel a je třeba na tom tvrdě zamakat.
Alespoň, že limity se na mokru hledaly poměrně snadno a auto ani moc netrpělo. Rozhodně je fajn se naučit, co všechno nad rámec běžné jízdy vaše auto zvládne a jak se chová, když už to zvládat přestane, abyste se z toho potom neposrali. Byl to důležitej krok na dlouhý cestě za sebezdokonalením a já si to rozhodně brzy zopáknu. Ideálně s něčím méně trpělivým a odpouštějícím, než je moje vlastní auto.
