Původně jsem chtěl psát vcelku standardní test (v rámci autodlačích měřítek) nádherný Alpiny B10. Pak jsme se rozhodli, že přibereme ještě Capri. Ježdění to bylo neuvěřitelně stylový a taky docela překvapivý, ale k tomu se ještě dostanem. Úplně nakonec jsme totiž s majiteli obou aut vyrazili do hospody. A tam mi došlo, že tohle je mnohem víc jejich příběh než příběh mýho pofidérního ježdění. Už když jsem se s bráchama Trucovejma potkal při testování Jaguaru XJ-S, udělali na mě dojem. Když jsem teď nasával proud jejich historek, připadal jsem si jak v jiným vesmíru.
Tohle je totiž něco, co kluk z města nemůže pochopit. Jirka s Ondrou začali jezdit na fichtlech, když jim bylo deset. Když jim bylo dvanáct nebo třináct, začali po polích prohánět starý škodárny. Vždycky s kámošema nějakou za pár stovek koupili ve šrotu, za pár tejdnů jí definitivně oddělali a s malou ztrátou prodali zpátky. A když říkám oddělali, tak myslím demoliční derby, bourání do stromů, polní závody a podobný legrácky. Policajtů se nebáli. Ti po nich šli jenom jednou, a když jejich auto na poli zapadlo skoro po majáky, musel je traktorem vytáhnout čtrnáctiletej kluk, protože nikdo jinej nebyl zrovna po ruce. Pak si asi řekli, že se na to můžou vysrat.
Zkrátka dělali spoustu ne úplně chytrejch věcí, ale svůj vztah k autům si rozhodně odpracovali. Ve věku, kdy já jsem leda tak leštil modely autíček, oni už převrátili několik opravdovejch na střechu. Při jedný jízdě dokonce řidič skončil pod Taunusem, protože když se v něm převrátili, zrovna neměl dveře. Chvíli prej řval, ale pak prostě auto obrátili, naskákali zpátky a bez úhony odjeli – jenom museli jezdit s hlavama venku, protože po zavaleným řidiči byla ve střeše obrovská promáčklina. Zkuste před takovejma klukama říkat něco o tom, jakej jste petrolhead, a nepřipadat si jako úplnej pitomec…
Nejvíc mě na tom všem ale nezaujaly všechny ty blbiny, jako spíš ohromná podnikavost. Ještě na střední koupili od učitele dva polomrtvý fiaty za 1500 korun, na zahradě z nich udělali jeden slušnej a nakonec ho prodali za desetinásobek. V osmnácti koupili vlek, začali tahat vraky do sběru, hledat zajímavé příležitosti a postupně se uklidnili. Dneska je jim pořád jenom pětadvacet, ale ve stodole už mají celou řadu nádhernejch youngtimerů a veteránů, se kterýma obchodují a starají se o ně přes projekt Veteráni na truc. Kromě toho pořádají také známou Křenovickou jízdu.
Naposled jim na zahradě stál krásnej Rolls Royce Silver Shadow II, tentokrát tu právě poprvé startovali svůj poslední úlovek – Morris Minor z 50. let. A protože auta jsou od ježdění, jeli jsme ho samozřejmě hned projet. Má to svoje specifické kouzlo, ale kiláček za volantem mi popravdě úplně stačil. Jako člověk zvyklej na relativně moderní auta jsem ani nedokázal poznat, jestli to brzdí. Prostě šlápnete na pedál a auto začne skoro neznatelně zpomalovat, fyzicky ale žádné přetížení necítíte, z čehož je mozek docela nervózní. Třicítka na tacháči a smrt v očích. Takže veteráni jsou sice hezký, ale tak nějak… pomalý. Byl nejvyšší čas posunout se v čase o tři desetiletí vpřed a trochu zrychlit.
„Capri má standardně tři vlastnosti – nemá podvozek, nejede a nebrzdí,“ seznámil mě Jirka s rodokmenem jejich početné kapří rodiny. Samozřejmě trochu s nadsázkou a mluvil hlavně o základních verzích, tahle 2.8i se vstřikováním, pořádnými balóny na kolech, širokými blatníky a zvláštním gumovým křídlem je trochu jiná liga. O potenciálu Alpiny B10 3.5 oproti tomu asi nepochybuje nikdo, byť vedle zarputile se tvářícího Capri najednou bavorské kladivo působí úplně mile. V plánu rozhodně nebyl žádný srovnávák – vybrali jsme tahle dvě auta prostě proto, že se k sobě vizuálně hodí (alespoň v mojí hlavě). I tak mě překvapilo, jak moc odlišná jsou.
Jednou větou řečeno, jízda v Capri je mnohem větší zážitek, Alpina je zase jednoznačně lepším autem. Obě auta dělí deset let, zpoza volantu byste však nejspíš tipovali ještě o dost víc. Capri má čtyři kvalty se zvláštními drahami (jednička se řadí uprostřed nahoru jako obvykle trojka, dvojka přímo dolů, a je to super!), oldschool pozici za volantem a vyloženě legrační stěrače. Je surové, neopracované a má rádo drsné zacházení. Pod dva tisíce otáček se vůbec nemá smysl pouštět, po městě klidně můžete jezdit pořád na jedničku, maximálně na dvojku. Kolem čtyř tisíc otáček začíná řvát jako chraplavej nádeník z továrny po šestým pivu a vy máte chuť dát někomu pěstí. Je to zlobivý auto a bylo hrozně příjemný zjistit, že jezdí přesně tak, jak vypadá.
To v Alpině fungují stěrače pomalu líp než v mém Mondeu a vůbec jste rázem někde jinde. Všechno jde přesně a hladce, nic neklade zbytečný odpor. Jsme sice fakticky na začátku 90. let, ale tohle je dospělé moderní auto. Když jedete za řidičem Capri, skoro mu závidíte všechnu tu zábavu, k níž ani nepotřebuje rychlost. Abyste se bavili v Alpině, která má 1650 kilo a 254 koní, už rychle jet musíte, a to rychle i na současné poměry. Prostě dokud nezačnete cejtit géčka, je to takovej obyčejnej pohodlnej bavorák. Takže na to musíte šlápnout, Capri nemilosrdně předjet, ukázat mu prostředníček a odhučet někam do dáli. Teprve při rychlých průletech zatáčkami na hranici přilnavosti oceníte perfektní podvozek a způsob, jakým vás auto umí vytáhnout na další rovinku.
I Ford se 160 koňmi a 1175 kilogramy zrychlovat umí, ale vyžaduje to víc surovosti a nemilosrdnosti a nesmíte po něm vyžadovat moc přesnosti. Jako vždycky je to zkrátka o prioritách. Pro běžné používání a delší rychlé přesuny je BMW jasná volba, příležitostný výbuch divokosti a dětinské nezodpovědnosti si ale určitě víc užijete v Capri. Já každopádně co nejdřív nachystám kompletní galerii fotek z Křenovic na Facebook a rozhodně s klukama ještě vymyslíme nějakou legraci. Mohli bychom třeba otočit na střechu nějakej starej Mercedes…
