To už není možný, proč na mě zase bliká? Vždyť to bylo s rezervou. Tolikrát mě nevyblikali snad za poslední půlrok, jako za jedinej víkend s Cuprou. Ale asi jsem na to přišel. Když se proti vám vyhoupne tuctovej bílej SEAT, na základě svý dosavadní zkušenosti prostě nečekáte, že ty tři auta a kamion stihne předjet dřív, než to do něj napálíte. Na 280 koní a stovku pod šest sekund nevypadá ani náhodou. A tak se leknete, zařvete „To je debil!“ a zablikáte. A pak nechápete, protože za pár sekund už se ten dejchavičnej SEAT řadí zpátky do svýho pruhu. Tohle auto je tak rychlý, že to vlastně taky pořád nechápu.
Dneska člověk všude slyší 300 koní tuhle a 500 koní támhle, takže když je na začátku hodnoty výkonu dvojka, má tendenci už moc nevnímat druhou číslovku v řadě. Jenže osmička není jednička. První kopanec přichází už ve 2500 otáčkách a druhej, ještě výraznější, hned o tisíc později. Pak už má palubní deska plný ručičky práce až k omezovači. Pravda, pocitově tomu chybí jakékoliv vyvrcholení a člověk vůbec neví, kolik zrovna točí otáček. Můžou to být čtyři tisíce, stejně jako šest. Však mě taky omezovač párkrát zaskočil. Ale asi se s tím počítá, protože to není žádné nepříjemné škubnutí – spíš jako by se ručička měkce opřela do polštáře a vzrušeně zašeptala: „Přeřaď, ty bejku!“
I když se motor neprojevuje vyloženě dramaticky, rychlost auta je pořád ohromující. A taky jeho stabilita. Na dálnici (řekněme, že německé) se lze beze strachu pohybovat daleko za dvoustovkou a neucítíte sebemenší zaváhání. Bez ohledu na zatáčky nebo vítr. Ručičku jsem seznámil i s číslovkou 270 km/h – a nic. Jako bych jel o sto míň. Provozem se můžete prolétat s ohromným sebevědomím a nevěřím, že kdokoliv příčetný potřebuje do běžného života víc rychlosti, než tohle auto nabízí. Sebe do toho počítám taky. A přitom je to jenom malej vyhoněnej SEAT za pár set tisíc…
Jenže tenhle malej vyhoněnej SEAT má kromě koní taky samosvor. Kdo nezažil, nepochopí, jak ohromnej rozdíl proti běžný silný předokolce to je. Ještě hluboko v zatáčce můžete jako úplnej bezmozek šlápnout na plyn, a zatímco příroda kolem se nadechne v očekávání pískotu gum a nárazu do stromu, ve skutečnosti se přední kola ještě víc zakousnou, utáhnou stopu a zároveň přiloží pod kotel. Jako by se bůh trakce nasral nad vaším pohrdáním fyzikou a vší silou vás kopnul ze zatáčky ven.
Popravdě jsem se ale přistihnul, a teď se mi klidně smějte, že nakonec většinu času trávím se zapnutou stabilizací. Jasně, nejsem žádnej Niki Lauda, ale i tak bylo vlastně příjemný, když mi citlivě pomáhala dávkovat výkon. Na rozbitých cestách a ve chvílích, kdy se přilnavosti nedostává, totiž jinak s návaly výkonu budete bojovat. Není úplně snadné ho dávkovat a jízda na krev pak není taková radost. Na méně utažené cestě budete rychlejší než vítr, na klikaté taky, ale možná se víc pobavíte v něčem jiném, třeba i slabším.
Asi si říkáte, že pořád mluvím jenom o rychlosti. Inu, to proto, že nic moc jiného tu k vyprávění není. Kamarád mi krátce po předávce napsal celkem všeříkající esemesku: „vyzkousej si cupru nekde na hladke ceste nebo v najezdu na dalnici, tam to funguje nejlip – trojka nebo ctyrka, plnej a krasne te to tahne dovnitr… v pripojovacim pruhu tam budes mit 180 :-)“
Jako majitele si dokážu představit třeba potenciálního zájemce o Octavii RS, kterej se ale zároveň těší, jak to těm ostatním oktávkářům natře. A taky, že natře! Rozdílem třídy. A za super peníze bude mít solidní rychlé auto. Praktické, rychlé, nenápadné, rychlé, s výbornými brzdami… a rychlé. Kdyby na sebe tolik neupozorňoval ten velikánskej nápis Cupra na zádi, byl by to sleeper jak se patří. Osobně mě SEATy vždycky míjely, ale stejně mi slovo Cupra navozuje podobné pocity jako třeba Abarth. Očekávání něčeho expresivního, emotivního a napínavýho. Možná jsem si jen vsugeroval, že to tak má být. V tomhle případě se to tak úplně nekoná, ale… už jsem říkal, jak je to auto rychlé?
