Alexe jsem ten den viděl poprvý v životě. Přesto jsme si právě potykali v bazénu na jeho zahradě, připíjeli si archivním rumem a paní domu zatím chystala pro nás i celou rodinu barbecue. Když jsem pak stál u bazénu v jeho červeným županu a povídali jsme si o autech bez střechy, jako bysme se znali léta. Bylo mi proto jasný, že ten chlap je úplnej magor a ještě ten večer nás naseká motorovkou a předhodí svýmu bernardýnovi. Můj kamarád, kterej se s ním znal o týden dýl a byli tak něco jako nejlepší kámoši, byl ale v klidu. S Alexem to jde rychle a buď vás hned pustí k sobě, nebo pošle do prdele. Záleží na dvou věcech: jestli jste fajn lidi a jakej je váš vztah k autům.
Skončili jsme ve tři ráno úplně na šlupky a z původního nápadu na půjčení jednoho auta z Alexovy rodinné půjčovny iCabrio.cz se kdovíjak stal dvoudenní roadtrip ve třech autech a šesti lidech – někdy kolem jedný ráno se k výpravě přidal i Alexův syn a ještě o hodinku později dokonce i soused. Začínalo to vypadat jako z nějaký bláznivý americký roadmovie a o pár dnů později to přesně tak taky dopadlo.
S ohledem na hlasování vás autodlaků na Facebooku jsme si na cestu vybrali Fiat Barchetta v manuálu, Saab 9-3 s automatem a Mini Coopera taktéž v manuálu. Jo, fotky vidíte správný. Jak už to tak s auty chodí, nesmíte se na nic spoléhat. Barča (všechna auta v iCabrio mají svá jména a je to poprvé, co mi to nepřipadá úplně gay) to den předem koupila zezadu na dálnici a Minnie zradila vodní pumpa zrovna v den odjezdu. Takže nakonec jsme vyrazili třema autama s automatem – Saabinkou, Zorrem a Miou. Co si budem povídat, úplná absence šaltrpáky v naší skupině byla zpočátku poněkud skličující. Zbytečně.
Mimochodem, tohle je sice příběh o autech, ale má v sobě tolik lidskosti, že jestli nebudete bulet jako malý holky, nemáte srdce. Alexe půjčovna, otevřená teprve letos, rozhodně neživí. Jak sám říká, potřeboval prostě výmluvu pro manželku, aby mu dovolila všechny ty nesmyslný auta na zahradě, kvůli kterým ona sama musí parkovat za plotem. V praxi to stačí tak na náklady a výhledově třeba na nákup dalšího vozítka do sbírky. Je to ryzí petrolheadská záležitost a v očích celý rodiny můžete sledovat nadšený dojetí vždycky, když se vysmátej zákazník neochotně loučí se svým novým nejlepším kámošem.
Už několikrát jsem zažil to, jak se lidi otáčejí, usmívají a mávají, když kolem jedete v hezkém autě bez střechy. Ale když jedou hned tři za sebou, je to jako když do děcáku přijede pouť. Sympatie celého světa máte okamžitě na své straně a i zatvrzelej řidič kamionu se dřevem, po třetím rozvodu, se dvěma promile a roční podmínkou, vám na okresce zastaví u kraje, abyste ho mohli předjet a vychutnat si život naplno. Jestli je jízda kabrioletem jedna velká pohoda, ve třech je to absolutní maňána.
Popravdě, většina lidí si jízdu v kabrioletu dost idealizuje. My jsme byli především spálení, upocení, zaprášení, ulepení, vyprahlí a pořádně unavení. Když na vás od rána do noci pere slunce, fičí vám na hlavu, víříte kolem sebe bordel a ve své mladické nerozvážnosti si naplno užíváte mrštnost malého autíčka v každé klikatější pasáži, jste večer nejen dokonale šťastní, ale taky smradlaví a vyčerpaní. Poslední den nedělalo mému spolujezdci problém usnout na dálnici ve 200 km/h, a to i bez střechy a s nohama tak daleko z auta, že by si zasloužily červenej praporek.
Odlišnější auta jsme si každopádně snad ani vybrat nemohli. Hlavně malá Mazda mi bez ohledu na automat skutečně vyrazila dech. Vždycky jsem slýchal, jak mrštná a bezprostřední tahle auta jsou, ale že to bude až takhle intenzivní, to jsem nečekal. Ve volantu a celém těle cítíte prostě úplně všechno, auto pod vámi upaluje silnicí jako ještěrka na kokainu a nadšeně pohazuje zadkem kdykoliv ho k tomu pobídnete. Poslat ho rychleji do zatáčky a pak si s ním hrát je opravdový požitek, a to i ve směšně nízkých rychlostech.
Saab, navíc ve speciální úpravě s krásným interiérem, je pravý opak. Příjemně uklidňující auto, které člověka konejší pohodlím a mírně odtažitou severskou atmosférou, takže mu ani nevyčítáte, že rychlé nájezdy do zatáček komentuje pouze nesouhlasným kvílením týraných předních gum. Není to Saab jako ze starých časů, ale osobnost tomuhle konkrétnímu kousku určitě nechybí. A zet trojka? Vypadá na pohled nejagresivněji, ale pokud jde o emoce, osobně na mě Zorro udělal dojem nejmenší. Je sebejistý a přitom není zbytečně tvrdý, v zatáčkách se určitě není čeho bát, ale zážitek je to poměrně sterilní.
Naštěstí trasa plně odpovídala vozovému parku, takže si každý přišel na své a auta jsme podle chuti promiskuitně střídali. Člověk by ani neřekl, jak vyrovnané to bude. S odvážným a schopným řidičem za volantem byla Mazda královnou zatáček, s BMW v mírném závěsu, jenže jakmile přišla rovinka, už se zezadu ozval pronikavý sykot turba a Saab se přiřítil jako vichr z hor. Pravda, přispívaly tomu i ty automaty, které své slabiny ukázaly hlavně v kopci. BMW vždy přeřadí přesně ve stovce, jenže s ohledem na dlouhé převody to ani ve sportovním režimu nestačí a dokud kopec neskončí, dál už se prostě nezrychluje. Na Mazdu to ale pořád stačilo, protože té se totéž stane ještě o deset kilometrů v hodině dřív.
Ale stěžovali jsme si snad? Vůbec! Protože žádné z aut nebylo trhač asfaltu, mohli jsme pořád jet naplno společně a dosyta se vyblbnout, aniž bychom se zároveň dostávali do rychlostí, kdy jde o život. Hned první den ráno jsme ostatně vyrazili na letiště v Hradčanech, abychom si auta bezpečně osahali. A to jsme taky udělali, první guma na Mazdě se poroučela už po deseti minutách při výletu bokem mimo ranvej. Novou, i když ojetou, jsme naštěstí opatřili nedaleko za dvě kilča a do hodiny už se zase jezdilo. Po další hodince nesmyslů jsme konečně vychladli a zamířili na sever do hor, několikahodinovou jízdou krásnými a mnohdy úplně novými silničkami do národního parku směr Doubice. Cíl prvního dne – uzení pstruzi, pivo a fotbálek ve Fabrice.
Druhej den jsme se potom drželi německých hranic, kde opuštěné vlásenky pravidelně střídají táhlejší silnice s nádhernými výhledy. Tolik jsme toho viděli a zažívali každou hodinu jízdy, tolik vjemů na nás útočilo v každé zatáčce a při každé zastávce, že se ty tisíce příběhů a světů brzy slily do jednoho velkého, prosluněného, endorfinového opojení, které nás na konci vyplivlo úplně odtržené od reality a s přiblblým výrazem ve tváři, který nemohl nikdo jiný pochopit. Jenom my jsme věděli. Kdo někdy měl LSD, asi ten pocit zná.
Asi jste si všimli, že o jednotlivých autech jsem toho vlastně zase tolik nenapsal. Jenže autodlak nedělá recenze. Tohle bylo o náladě, o volantu v rukách a o nebi. O absolutním splynutí lidí, krajiny a aut. Ten dvoudenní zážitek byl tak emotivní jako celek, že dílčí charakteristiky aut skoro ztrácely vliv. Opojnost jízdy bez střechy, umocněná partou kamarádů, se i těm z našeho týmu, kteří nejsou žádní velcí petrolheadi, dostala hluboko pod kůži. Všechno jsme prožívali skrze auta, skoro jako nějací steampunkoví kentauři, fyzicky i myšlenkově zcela srostlí se svými podvozky (ne, fakt nejsem na drogách… teď zrovna).
Když přišel čas loučení, měl jsem na krajíčku. Nechtělo se mi zamávat ani autům, ani lidem. Nakonec jsem to zvládnul jen díky tomu, že jsem si jedno z aut mohl nechat i na zbytek týdne. S výhledem na dlouhé cesty po republice byla volba jasná – Saabinka. Miata z vás bezpochyby udělá veselejšího a hlavně lepšího řidiče s každým kilometrem za volantem. Je to úplný fyzikální trenažer a sledovat ta výklopná světla na kapotě se neomrzí. Ale Saab z vás zase udělá řidiče klidnějšího a dodá zvláštní pocit vyrovnanosti. Nestává se mi často, že by mi nevadilo auto, které mě odrazuje od sportovní jízdy, natož aby mě to dokonce bavilo. Ale tomuhle se to povedlo a brzo už vám podrobněji popíšu proč a jak – bude to mimochodem docela speciální záležitost.
Každopádně jsme s sebou měli hned několik kamer a na videu už se pracuje – to na vás ta atmosféra teprve pořádně stříkne. Jenom o jedno vás prosím. Pokud jste kreténi, auto od iCabrio si určitě nepůjčujte.
