Když do Googlu zadáte „nejvošklivější auto“, vyskočí obrázek Multiply na prvním místě. Když se zeptáte anglicky, výsledek je stejnej. Většina lidí se jí směje, ať už je auta zajímají, nebo ne. A přesto jich po silnicích nejezdí vůbec málo a já k jejich řidičům vždycky choval respekt. Snad žádný auto na světě totiž neříká „jste mi všichni ukradený“ tak jasně a nenuceně, jako právě Multipla. Můžete si koupit Corvettu a nastříkat jí narůžovo nebo nalepit obří křídlo na Superba, ale pořád bude z vaší rebélie cítit pozéřina. To řidič Multiply si na nic nehraje – názory okolí ho prostě opravdu nezajímají.
Takoví lidé na silnici vyzařují specifický druh sebevědomí a celej svět mají ultimátně na háku. Dala by se použít parafráze známého vtipu o Pražácích a Brnu: Víte, co si myslí majitel Multiply o vašem autě? Nic. Těšil jsem se proto hlavně na pocit totální svobody. A vážně jsem si připadal trochu jako neprůstřelnej mnich, kterýho se nikdo a nic nedokáže dotknout. Najednou můžete cokoliv, jste mimo všechna kulturní dogmata. Kalhoty s velkýma kapsama? Dobrá volba! Kafe s lógrem? Klasika! Comic Sans? Jé, to je ale hezkej font, takovej veselej! Ostatně podívejte se na stránky Multipla klubu…
Američan Bruce, majitel tohohle auta, do toho obrázku přesně zapadá. Když mu před lety coby manažerovi velké IT společnosti nabízeli služební auto, vybral si asi jako jedinej člověk v dějinách lidstva zelenou Multiplu. Když se potom přesunul do Česka, nechal si tu koupit přesně tu samou a musela dokonce mít i tu samou barvu. A když mu pak řekli, že už si proboha musí vybrat něco jinýho, tak jí odkoupil. Dneska má prosperující firmu a mohl by klidně jezdit v Maseratti, ale stejně dál jezdí Multiplou. Asi je vám jasný, co si Bruce myslí o vašich názorech na auta. Nic.
Charisma Multiple nechybí ani zvenku, ani uvnitř. Pravda, středovej chrchel vypadá jako něco, co vyplivne dítě, když si dá do pusy moc sladkostí. Místy i podobně lepí. Zase se ale dopředu vejdete i se dvěma bábovkama vedle sebe, a protože je řadící páka vysoko a vepředu, bude vám slečna za volantem občas nevědomky sahat na kolínko. Navíc když v zatáčce překročíte určitou mez, která je velmi, velmi nízko, zažijete cosi jako stav beztíže – vaše tělo se začne volně posouvat prostorem a všechny věci v mělkých držácích opustí své pozice a rotují na různá místa interiéru. Telefon jsem po první zatáčce lovil zpod sedadla za mnou, láhev s vodou doputovala až do kufru. Přidejte k tomu roztomilé italské poruchy (třeba boční zrcátko, které se při startu samo obrací naruby) a máte auto, co dokáže rozesmát.
Docela se divim, že místo houbařů ve středním a pokročilém věku nepřitahuje Multipla víc mladejch alternativců, freečkařů a vůbec hipíků všeho druhu. Podle mě má úplně stejnej kultovní potenciál jako mnohem uctívanější Volkswagen Bus, kterej je přitom ve skutečnosti docela mainstreamová volba. Dokonce si při jejím řízení člověk připadá trochu zkouřenej – extrémně vyklidněně, smířeně, s lehce přiblblým úsměvem na rtech a náhlým pochopením pro svět kolem. Je to ten typ auta, ve kterým je nejlepší jezdit na boso, což jsem s chutí praktikoval. Máte taky spoustu místa, s výjimkou tvrdejch sedaček i dostatek pohodlí a téměř nikdy se nepoženete víc než stovkou. Vlastně je to podobný, jako jezdit dodávkou. Snad jen při parkování zažijete trochu stresu, protože přední kapota zevnitř není vůbec vidět.
Jediná nevýhoda je, že jedinci s narušeným egem si vaší nekonfliktnost a vyrovnanost mohou plést se slabostí. Možná to byla jenom náhoda, ale za jeden den s Multiplou se po mně vozilo víc řidičů, než s ST220 za měsíc. Blonďatá zlatokopka v Cayennu mě například vytroubila za to, že jsem použil pravidlo zipu. A když jsem se ji dobrácky snažil vysvětlit situaci, místo abych jí vyfakoval jako obvykle, ještě na mě skrz svý raybany házela hustokrutopřísný pohledy a byla celá pohoršená z toho, že jí nějaká socka v Multiple komplikuje její úspěšnej život.
A to byla jenom předehra. O něco později jsem při vyjíždění z benzínky zastavil, abych pustil paní s kočárkem, čímž jsem ovšem nasral vyposilkovanýho borečka metr šedesát, kterej mě kvůli tomu musel neplánovaně obejít. Tak mi praštil do auta a začal hlásit. „Nevidíš, že pouštím ženskou s kočárem?“ vysvětluju zase dobrácky. „Chceš něco řešit?! Nekecej a vodjeď!“ nastoupil na mě a začal výhružně napouštět hrudní koš. „Ty vole, tyhle frajery fakt miluju,“ říkám mu, ale smířeně odjíždím. Ještě jsem se však stačil dozvědět, že jsem kripl zkurvenej. Hřálo mě ale vědomí, že zatímco on leze do naftový 406 za svym hnusnym kámošem, já jel vyzvednout dvě buchty v bikinách…
Tak mír a lásku!
