Tohle nemá být web primárně o supersportech. Ale tak nějak se to hezky sešlo, že jste ve dnech krátce před povodněmi mohli spatřit vylejzat dredatýho kluka v odrbaným tričku z černýho Gallarda LP560-4 v okolí Prahy a v severních Čechách. A pokud jste ho neviděli, rozhodně jste ho slyšeli – jenom jste si nejspíš mysleli, že je to bouřka. Nebo demonstrace deseti tisíc nasranejch dřevorubců s motorovkama. Zkrátka jste ještě nevěděli, že to se Českem poprvé prohání autodlak…
Auto patří ve skutečnosti klukovi ještě mladšímu, než jsem já. Nemá tak zajímavej účes, ale zase se místo blbnutí s vlasama od mládí věnoval online podnikání, takže zatímco já parkuju U Studánky, on ve Four Seasons. Jenže, ono je v tomhle případě úplně jedno, komu to auto patří. Patří všem, jakmile s ním vyjedete na ulici. Je to dárek, kterým řidič dělá klukovskou radost nejen sobě, ale taky tak trochu plní sen tisícům kluků a jejich tátů, který na svých cestách potká. Připadal jsem si vlastně jako takovej černej Santa a moje hó hó hó se neslo hódně daleko.
Tohle totiž není auto, to je veřejná atrakce. Za celý život jsem se neobjevil na tolika fotkách, jako za dva dny s tímhle autem. Chvíli mi trvalo pochopit, že ty neustálé záblesky ve zpětném zrcátku jsou jen blesky v autech za mnou, kde si lambo fotí. A fotili si ho i na parkovištích, na benzínkách, na přechodech, někdy k němu stavěli svoje děti. Být očumován a budit emoce v lidech okolo je naprosto klíčová vlastnost tohoto auta, stejně jako třeba zrychlení z nuly na 100 – snad by i měla mít nějaké měřítko, aby se zákazník podle toho mohl rozhodovat, jeden budík na palubce, který by byl neustále v poloze „attrazion estrema“.
No a pak je tu ta věc s počtem koní. Rychlost, se kterou vás stádo o více než 550 hlavách torpéduje kupředu, je maniakální. Na stovku to umí i pod čtyři sekundy a láme při tom vazy. A je úplně jedno, jestli se zrovna rozjíždíte, nebo už si to valíte po dálnici mírně ilegální rychlostí. Šlápněte pořádně na plyn třeba ve sto šedesáti a váš řidičák si okamžitě podává žádost o azyl. Během pár sekund jedete o sto kilometrů v hodině víc a motor má pořád chuti dost. Úplně tu chybí ten obvyklý přechod mezi „rychle“ a „doprdelenenitoužtrochumoc?!“. Požitku z akcelerace se prakticky nedá nabažit a donutí vás k úsměvu v jakékoliv rychlosti a při jakékoliv příležitosti.
A ten zvuk, se kterým se to všechno pojí! Temné bručení kolem čtyř tisíc otáček, které vám rozvibruje mozek, se postupně mění ve frenetický jekot s tím, jak se blížíte k devíti tisícům. Výfuky si přitom nenechávají ani kousek téhle dobroty pro sebe. Strahovský tunel jsem si musel tam a zpět projet se staženými okny nejmíň pětkrát, než jsem dokázal pokračovat dál, a žaludek se mi z toho blažeností stáhnul nejmíň na hodinu. Lepší zdroj prány ve vesmíru nenajdete.
Pocit v provozu je taky disciplína sama za sebe. Stejně jako je člověk klidnější a méně ve stresu v silném autě než ve slabém, dostavuje se v supersportu pocit úplného uvolnění. Ze svého vlastního auta s 230 koňmi znám ten pocit neklidu, kdy se rychlejší řidiči vzájemně kontrolují, poměřují, napjatě čekají, zda někdo někoho k něčemu nevyprovokuje, a občas na sebe zavrčí nebo vyjedou. Jako smečka, kde se bojuje o dominanci. To tady úplně mizí a stáváte se nikým neohrožovaným alfa samcem. Není to ale arogance, co se s tím pojí, je to svoboda. Nikdo nemá potřebu si s vámi vyřizovat účty, nikdo netroubí, nikdo se nepohoršuje, když tomu naložíte nebo uděláte něco, co se s normálním autem tak úplně nesmí.
Jinak má tohle auto samozřejmě i své nevýhody, které plynou jak z jeho nesmyslnosti, tak jeho italského původu. V interiéru se kloubí příjemné materiály s ovladači jako ze starého SEATu a pocit luxusního auta v něm chybí. Schránka u spolujezdce mi zůstala v ruce okamžitě po otevření. Klíčky jsou jako od Transporteru. I běžně velký telefon si v kabině můžete odložit leda tam, kde obvykle sedí lidé za vámi. Když chcete stáhnout okno, mačkáte tlačítko nahoru, když ho chcete zavřít, tak dolů. Stereo za moc nestojí. A zvedací čumák sice zachraňuje spoustu hrůzných situací, ale i tak po městě budete sebevědomější a rychlejší i ve Fabii HTP se svojí mámou na místě spolujezdce. Brutální brzdy chtějí cvik a zpočátku to je jako by měly jen režim ON a OFF. O spotřebě nebo amortizaci 30 korun za kilometr ani nemluvě. Jenže od vozíku na horské dráze přece taky nečekáte, že vás i s rodinou odveze na nákupy a pak na chatu…
Vím, že limitům auta jsem se při svém ježdění ani nepřiblížil, na to jsem ještě malej pán. Přesto se ale po první fázi děsu a hrůzy řídí velice příjemně a je to zážitek z úplně jiného světa. A teď už jen doufám, že tu šanci dostanu někdy znovu… Brzo!
Lambodlak v akci! Autodlak oficiálně startuje :).
